Naše kočky
Micinku jsem viděla prvně jako asi dvoutýdenní kotě. Byla nádherná, vpředu bílá, vzadu tříbarevná,l áska na první pohled. Narodila se kočce mojí sestry a ta nelenila a když nastal ten správný čas, dovezla nám Micinku do Mnichova. Stala se z ní typická pokojová kočka, jediné dítě, rozmazlovaná, stejná, jako měla kamarádka Marika. Kvůli její kočce jsme k ní nechtěli chodit na návštěvu, potvora nás kousala do nohou. Naše Micinka to taky uměla. A taky uměla aportovat víčka z lahví, prohnat sousedce psa, rozmotat toaletní papír po chodbě, šplhala po futrech a terorizovala mého tehdejšího psa bouvierku Ajšu.
Co se Micinky na venkově týče, mrzelo mě, že už nebude výhradně domácí, ale moc ráda prozkoumávala okolí, domů chodila jen spát, tak jsem jí to přála. Záhy si uhnala koťata. Narodili se Macínek, Camfourek, Čoky a Mňaukyna. To bylo v létě roku 1994. Čoky jela do Radotína, Camfourek do Prahy, Macínek a Mňaukyna zůstali doma.
Mňaukes měla za rok taky koťata. Byla dost špatná matka, z prvního vrhu přežil jen zrzounek Sazínek. Na fotce s mámou.
Všude možně ho tahala, chvíli byl v sazích za kotlem. A než jsme se nadáli, byl Sazínek náš a Mňaukyna opět březí. (fotka-Sazínek jako koťátko)
Narodila se jenom Lízinka, malá, skoro bílá, trochu tříbarevná kočička. Moje láska. Asi jí narazilo auto, doktorka jí doporučila utratit, chřadla, měla velkou kýlu, pomalu jedla, pomalu chodila až nakonec tiše zemřela. (na fotce s mámou a babičkou)
Mňaukynu jsme konečně dali vykastrovat, v České Lípě u mladé doktorky malým řezem na středu břicha. Super, nesla to skvěle. ATaké Sazínek přišel o své mužství, chudinka. Sazínkovi bude letos 14 let, už je nejstarší, protože Mňaukina už není.
Macínkovi byly dva roky, hodně se toulal, a tak byl vykastrován zároveň se Sazínkem. Pár dní poté se vrátil s rozbitou tlamičkou a zlomenou přední nožkou. Nakonec přišli doktoři na to, že bude nutné nohu amputovat. I přesto žil Macínek dlouhé roky spokojeně, lezl i po žebříku,vystačil si. Před třemi lety ale udělal špatné rozhodnutí a vběhl pod auto. (na fotce Máca,už bez packy,a Mňaukes)
Micinka se jednou nevrátila. Po několika dnech mi řekl soused,že jí našli mrtvou u nich na dvoře. Asi rotvajler, ona se psů nebála. Že jí nikdy neuvidím, neuslyším její Mňau mňau, když se vracela, to mě fakt vzalo. (tady drží siestu v dětském kolečku)
Mírova rodina žije taky na statku, taky mají kočky, a narodilo se tam krásné tříbarevné kotě. Žofina. Žofa ("bláznivka") je skvělá, veselá, jak z divokých vajec. Podařilo se mi přivřít jí hlavu ve vratech do garáže, ale švihlá byla i předtím. O první koťata přišla díky kocourovi, z druhých jsme si nechali dva kocourky- Čudlínka a Mourečka, to jsou oni, o tři kočičky se postarala paní z vesnice. Čudla byl trochu chlupatější a větší trumpeta, Moureček byl dravec. První se odstěhoval do přírody a časem se přestal vracet. Po pár letech jsem ho viděla na druhě straně vsi. Čudlínek žil u nás skoro o rok déle a ztratil se ze dne na den, neznámo kam, proč, jen doufám, že si ho odvezl nějaký hodný člověk, protože jsme ho měli moc rádi. Zde na fotce Čudlínek odpočívající. Bohužel s narozením kluků se odstěhovala Šáryna, asi na ní začalo být překočkováno.
Další Žofininy koťata jsem před kocourem (cizím) ochraňovala doma, čtyry holky Korálka, Mňauzinku, Mourinku a Puntíkočku. Nicméně Mourinku zabil, a to jí byly dva měsíce.(Chytli jsme ho a poslali o pár kilometrů dál na sever).
Dvě kočičky si vzali lidi z vesnice. Žofina podstoupila kastraci na Mělníku, z boku, a ona, tvrďačka, brečela. Hlavně že se to doktorům zboku lépe řeže, ale víc to bolí.
To kotě,co jsem si nechala, je Puntíkočka neboli Puntína. Ona první zvedla hlavu a zadívala se mi do očí. Musela zůstat. Zaplatila za to, rok měla antikoncepci, pak kastraci- nutně vprostřed břicha!!! Sice se doktorovi nechtělo, ale já se už nechtěla dívat jak moje zvíře zbytečně trpí. Vše proběhlo výborně a doporučuju. Puntíkočka mi dělá stále radost a když někdy nepřijde (jednou kamsi odjela asi náklaďákem na dva dny, předloni se zatoulala na tři měsíce, pak si nemohla vzpomenout, jak se jmenuje), jsem z toho nemocná. (Puntína se nahřívá v okně)
V tomto roce jsme už přišli o dvě kočky. Začátkem jara uhynul Zrzek, kocour, který se k nám před rokem- dvěma, možná dřív, nastěhoval. A v dubnu, dvaadvacátého, jsme museli dát uspat Mňaukynu, v nedožitých patnácti letech.
Dopisuji v létě 2011-
bohužel už není ani Sazínek, umřel půl roku po mámě Mňaukyně 14. listopadu 2009. Samozřejmě si to vyčítám, mohli jsme víc léčit... Z původní Micinčiny rodiny tak nezbyl nikdo. Celý rok 2010 už tu byly jen Žofina a Puntíkočka, v zimě se přistěhovala polodivoká kočinda, která jako by z oka vypadla naší staré Lízince, jen ta srst je o něco kratší. Tak tady žije, když se rozhodla. Měla koťata májová a už nejsou, ani jsme je nenašli, kocour byl rychlejší.
Tady na fotce vepředu Žofa, vprostřed Lízinka II a vpravo Puntína, v lednu 2011.
Ještě stihla odchovat v roce 2011 koťata koncem léta, zrzavobílého Rýšánka (ten posléze dělal parádu v Chuchli u koní a v prosinci se ztratil), černobílého Bubáčka (zakotvil v jedné blízké vesnici), černobílou Pandu (ta zůstala doma) a tříbarevnou Mandžulu, kterou jsme si taky nechali a bohužel byla přejeta autem...Na fotce je vpředu.
Další rok se už kočky kotily dvě, Líza i Panda, dohromady z nich vypadlo v rozmezí dvou dnů 6 koťat, každá polovic. Líza měla tři bílozrzky Jednotečku, Beztečku a Dvojtečku podle znaků na zádech, chudinka mrňous Dvojtečka velice zaostával a v měsíci uhynul. Panda měla černého Pantera, černobílého Pufíka- oba se stěhovali, Pufík spolu s Beztečkou do Cítova, Panter do Liberce, a černou Kryšišandu, která zůstala doma, kdo by to byl čekal. Po třech měsících jsme poslali do světa (v zájmu zachování jeho života) hodným lidem do Prahy i našeho mazánka Jednotečku Tečíka, podautového maniaka.
(Zhora dolů-Zrzek,Žofa,Puntína,Mňaukes,vpavo Sazínek)
Nezapomenu, když byla prvně venku na procházce, její údiv a nadšení. Byla prostě úžasná. Sladká. Po půl roce jsme se z Mnichova přestěhovali na středočeský venkov.